Zhi shêla mi pride na prasheni bob,
Na s’ hájdinſkoj mêloj satêpeni krop,
Na mlinze ’s koruse, na mlinze ’s proſá,
Na shganke r’shéne,
Na krapze ovſéne:
Kaj kuhna pazh má,
To jeſii nam dá.
˛She bol mi poſtréshe v’ téh svolenih dnov,
Sa kere ſi kmet bruſi ſvojih noshóv.
Tê puna je kuhna od vel’ke ſkerbí:
Vſo kloshnjo[1] vkup s’íſhe,
No ſnashno obriſhe;
Pomête ſmetí,
Vſe v’ njoj ſe ſvetlí.
Potém je to v’ redi, tê, kel’ko jas vem,
Gré v’ ograd s’ korbázhoj po shavſje no hren,
Po petershil, murke, ſheláto no grah.
V’ korbázho vſe sdéva,
Beshí, da te séva,
Po voskih mejáh,
Kak s’ kroſhnizoj Lah.
Da ’s ograda pride, ſi gré po shivad;
Tê sazhne kopune no piſhanze klat’;
Purane vsdigava, ker shmézhiſh[2] bi bil,
Tê njemi naſtavi
˛Sekiro, no pravi:
Sdaj lon bolh dobíl,
Da ſi ſe redíl.
Stran:Volkmer Fabule ino pesmi.djvu/131
Stran je bila lektorirana
